proti tyranii trhu

2009-01-05T08:43:00.000-08:00

Postřehy ke konstrukci anarchistické třídní identity v období krize liberální modernity ve Španělsku

Úvod
„Byla to tvář člověka, který by pro přítele dokázal zabít i nechal se zabít – tvář, kterou byste očekávali u anarchisty … byla v ní … až dojemná úcta, jakou chovají nevzdělaní lidé ke svým nadřízeným … nepochybně považoval čtení z mapy za omračující intelektuální výkon.“ Takto popisuje George Orwell ve své knize Hold Katalánsku1 setkání s dělníkem v barcelonských kasárnách, které mu již navždy zůstalo zaryto v paměti. Orwell ve své knize popisuje zážitky ze španělské občanské války v letech 1936-39, která v některých místech Španělska včetně katalánské Barcelony přerostla v sociální revoluci. Tuto revoluci lze chápat jako vyvrcholení procesu konstruování dělnické třídy jako smyšleného společenství2. Vypukla v reakci na pokus o fašistický puč a následnou občanskou válku v níž došlo k násilnému střetnutí se smyšleným společenstvím jež se identifikovalo spíše na základě národní a náboženské identity. Dle Wagnera (1994) lze formaci dělnického hnutí chápat jako boj o sociální identitu, vytváření kolektivu v jehož sociálním řádu je vytvořena sociální místo pro každého individuálního člena kolektivu. Některé aspekty konstrukce této identity v její anarchistické variantě se pokusím nastínit v této práci.

Třídní identita v období krize liberální modernity
Ve Španělsku docházelo ve druhé polovině 19. století, stejně jako v ostatních evropských zemích k velkým společenským transformacím. Wagner popisuje tyto změny ve své knize Sociology of Modernity (1994). Rozvoj tržních a továrních praktik a další institucionální změny s nimi spojené měly pro většinu obyvatelstva obrovské důsledky. Docházelo k vyvazování obyvatelstva z tradičních sociálních kontextů ke kterým se vázal kognitivně-kulturní materiál jež jim umožňoval konstruování či přijetí jejich identit. Jejich pochopení sebe sama a sociálního řádu tak bylo silně nabouráno. Kapitalistická liberální modernita vylučovala z plné účasti na sobě velkou část populace – rolníky, průmyslový proletariát a většinu žen – neumožňovala jejich participaci na liberálním projektu. Jakmile se tato omezení stala zjevnými, vynořila se řada teorií, která upozorňovala na rozpor mezi přísliby osvobození, jež byly součástí liberálního moderního projektu, a reálnými omezením jež moderní instituce materiální alokace a autoritativní moci produkovaly pro většinu obyvatelstva. Snahy vyřešit tento rozpor, který neumožňoval konstruování identit značné části populace, se projevily ve vytváření teorií zdůrazňujících zejména koncept národa a třídy. Sociální otázce, která nás zde zajímá, se věnovali socialističtí teoretici, kteří zdůrazňovali homogenizační dopad kapitalistické modernity na životní podmínky velké části lidí. Zdůrazňovali podobnost sociální pozice jež byla většině přisouzena a vytvářeli kategorii dělnické třídy. Pomocí této kategorie pak bylo možné konstruovat kolektivní identitu dělnické třídy. Ta byla vymezena vůči svému třídnímu nepříteli a bylo ji možno mobilizovat v třídním boji proti vnímaným utlačovatelům a snažit se tak kompenzovat omezení liberální modernity. Docházelo tak ke znovunavazování lidí do nových sociálních kontextů prostřednictvím nově vytvořeného kognitivně-kulturního materiálu, v němž třída byla významnou možností pro identifikaci.
Dělnické hnutí však nikdy nebylo jednotné a v jeho počátcích existovaly dva hlavní politické směry – marxismus a bakuninismus (později anarchismus). Konečný cíl mobilizace dělnické třídy – „svobodná asociace svobodných lidských bytostí“, či přesněji libertinský komunismus – byl pro oba myšlenkové směry totožný. Co se týče metod, existovala mezi nimi řada fundamentálních rozdílů - otázka diktatury proletariátu, centralizace/federalismus, disciplína/spontaneita, či otázka participace ve formálním politickém procesu. Oba politické směry byly schopné přispět ke konstrukci částečně odlišných smyšlených kolektivit. I když na úrovni řadových militantů nemuseli být rozdíly vnímány příliš jasně, identifikace s anarchismem či socialismem3 vedla k rozepřím v dělnickém hnutí a někdy i k otevřenému nepřátelství4. Anarchismus byl po Marxově smrti dominantním elementem v sebe-uvědomělé internacionalistické radikální levici, který měl v Kropotkinovi a Malatestovi přesvědčivého filozofa a charismatického aktivistu-vůdce, neodmítal rolnictvo a zemědělské pracovníky a byl otevřený „buržoazním“ spisovatelům a umělcům. Nepřátelský k imperialismu, neměl žádné teoretické předsudky vůči malým a ahistorickým nacionalismům. Anarchisté také dokázali více těžit ze zámořské migrace (Anderson, 2007: 2). Ve Španělsku, na rozdíl od většiny ostatních evropských zemí převládl anarchismus i ve dvacátém století. Důvod této „pro historika abnormální síly anarchismu“ však nelze spatřovat pouze v „historické náhodě, že Španělsko bylo kolonizováno více Bakuninem než Marxem“ (Hobsbawm, 1999: 89-93). Marxův největší politický rival Bakunin již v roce 1868 vyslal do Španělska svého blízkého italského přítele Fanelliho na propagandistické turné. Je zajímavé, že přestože Fanelli neuměl španělsky, turné mělo okamžitý a mocný dopad (Anderson, 2007: 88)5. Anarchistická propaganda zde dopadla na úrodnou půdu. Kognitivně-kulturní materiál, které Bakuninova ideologie poskytla umožnila zaplnění myšlenkového vakua, které v kulturně izolovaném Španělsku existovalo. I když bylo částečně naplněno mutualistickými myšlenkami Proudhonovými. V roce 1971, kdy Marx vyslal svého kubánského zetě LaFargueho s instrukcemi bojovat proti vlivu Bakuninistů (88), již existovali anarchistické noviny a menší federace hlásící se k Bakuninovým myšlenkám.
Kognitivně-kulturní materiál poskytovaný anarchistickou ideologií pravděpodobně lépe než marxismus odpovídal sociálnímu kontextu a kultuře již přítomné ve Španělsku, a zakořenil zejména v průmyslovém Katalánsku a rurální Andalusii a Levantě. Španělsko byla velmi zaostalá země s vysokým podílem rolnictva a zemědělských pracovníků, ke kterým měl anarchismus daleko pozitivnější vztah než marxismus (Anderson, 2007: 72; Hobsbawm, 1999), který zdůrazňoval historickou roli průmyslového dělnictva a na rolníky se často díval s opovržením. Kulturní praktiky v horských pueblech Andalusie a Levanty odpovídaly anarchistické praxi tak, že dle Hobsbawma anarchismus pouze poskytl „nálepku tradičním politickým zvyklostem revolučních Španělů“ (Hobsbawm, 1999: 89). Otevřenější antiklerikalismus anarchismu nalezl odezvu (Anderson, 2007) v zemi v níž po zabavení půdy církev vrhla veškerou svou sílu do podnikání a spekulací a stala se tak největším kapitalistou v zemi (Bookchin, 1998). Dalo by se tak říci, že v boji o reprezentace, který je bojem o moc nad tím co lidé vidí a v co věří a který je klíčový pro vytváření skupin (Bourdieu, 1992) byli anarchisté úspěšnější než marxisté. Liberální ideologie a jí poskytované reprezentace reality neodpovídaly sociální zkušenosti proletariátu v zemi, v níž „kapitalismus opakovaně selhával“ (Hobsbawm, 1999: 84). Všeobecné státní školní vzdělávání neexistovalo a církevní vzdělávání ztrácelo prestiž spolu s tím jak se katolická církev profanovala svým zapojením do kapitalistického podnikání a spekulací. Disciplinace dělnictva v továrnách byla ztěžována odborovou agitací, a časté stávky a solidární akce v nich nejen narušovaly produkci ale také přispívali ke konstrukci sdílené identity dělnictva, jeho sjednocování a budování solidarity. Španělská buržoazie nebyla příliš osvícená a nakloněná sociálnímu paternalismu, tak jako část francouzské buržoazie6. Měla spíše tendenci k radikálním opatřením jimiž přispívala k polarizaci společnosti a znemožňovala dosažení sociálního smíru. Velká část španělské populace se nacházela v katastrofální socio-ekonomické situaci. Navíc zůstávala nevzdělaná, neměla vštípeny nové principy vidění a dělení, a byla vhodným terčem socialistické propagandy.

Anarchistický diskurz a symbolická moc
„Myšlenka nemá hodnotu sama o sobě … Myšlenka má hodnotu jestliže se dostane ve správný čas na správné místo.“7

Dle Bourdieho (1992: 244-245) ti kteří okupují dominované pozice v sociálním prostoru, okupují dominované pozice i v poli symbolické produkce. Zlepšení jejich pozice tak závisí na vytvoření aliance s lidmi lépe situovanými alespoň v druhém ze zmíněných polí, kteří disponují určitým kulturním kapitálem. Proto v procesu konstrukce mobilizovatelné kolektivity ovládaných hrají nutně roli intelektuálové, kteří se přidají na stranu ovládaných. Podobně tomu bylo při konstrukci anarchistických třídních identit ve Španělsku. Došlo zde sice k alianci některých intelektuálů se znevýhodněnými vrstvami společnosti a zakládající jádro španělského anarchismu tvořila řada intelektuálů a studentů. Většina žurnalistů, teoretiků a historiků anarchismu však byli sebe-vzdělaní lidé proletářského původu8 a právě ti plnili intelektuální roli v tomto hnutí. „Byli velmi hrdi na své „odborné“ schopnosti a jejich dělničtí kolegové na ně shlíželi s respektem“ (Bookchin, 1999: 48). Toto jádro anarchistů disponovalo symbolickou mocí v rámci dělnického hnutí a mělo dominantní vliv na tvorbu anarchistického diskurzu.
Kolektivní identity jsou konstruovány prostřednictvím mobilizace ve společných diskurzivních i praktických aktivitách. Jsou konstruovány kolektivním jednáním, prostřednictvím anarchistického tisku, odborové organizace, společných demonstrací a stávek, či setkáváním se a diskutováním na pracovišti či v dělnických centrech. U velkých skupinových identit je podmínkou šíření společného diskurzu masový tisk. Tiskový kapitalismus umožňující levný tisk knih a novin ve velkých nákladech, který dovolil nabourání privilegovaného přístupu k ontologické pravdě prostřednictvím církve, tak umožňoval nejenom budování nacionalistických hnutí a národních identit (Anderson, 2006), ale také budování identity třídní a anarchistické. Umožnil, aby byla hlavní díla socialistických teoretiků tisknuta ve velkých nákladech a aktivisty překládána do všech různých jazyků. Myšlenky byly rychle šířeny po celém světě9. Na nižší úrovni pak docházelo k vytváření specifických národních diskurzů jež se odvíjeli od místních novin, časopisů a přeložených či napsaných knih. Živý a rozmanitý anarchistický tisk ve Španělsku “překonával socialistický tisk v intelektuální důslednosti, velikosti nákladu i životnosti“ (Ortiz v Anderson, 2007: 96). Například Myšlence10 oddaní anarchisté v Andalusii mohli dle Bookchina (1998: 15) odebírat řadu tiskovin. Vedle celonárodních novin vydávaných odborovou organizací CNT11 a anarchistických novin zde byla řada lokálních periodik. „Tyto byly pozoruhodnými lidskými dokumenty, živoucími orgány naplněnými dopisy, některými sotva gramotnými. Jejich čtenáři je zaníceně hltali a často do nich psali.“ Tyto periodika byla doplněna pamflety a knihami o historii, vědě a sociální otázce, básněmi a novelami. Mnoho z nich bylo tištěno ve velikých edicích, na levném papíru a obvykle prodáváno za zlomek pesety. Anderson (2007: 96) zmiňuje masivní popularitu čtenářských klubů v Barceloně v nichž, vzhledem k vysoké negramotnosti mezi proletariátem12, čtenáři (lectores) četli nahlas z tisku. Toto se často odehrávalo v dělnický centrech (centros obreros), která byla nejenom odborovými centrálami, ale i kulturními centry a byla zakládána v dělnických komunitách větších měst i na venkově. V závislosti na svých zdrojích tyto centra poskytovala literaturu, knihy, vyučování a společenské místnosti pro diskuze na různá témata. Tato instituce měla hluboký dopad na život dělníka organizovaného v anarchistických odborech a pro část dělnictva byla středobodem sociálního a kulturního dění (Bookchin, 1998: 50, 146). Do dělnických center v menších městech pak přijížděli mluvčí z větších měst a příležitostně ze zahraničí. Anarchističtí teoretici, historici a novináři zde přednášeli kulturně hladovým obyvatelům (158).
Symbolickou moc, kterou „intelektuální“ anarchistické jádro disponovalo, lze ilustrovat na příkladě ekonomicky soběstačných a kulturně uzavřených vesnických puebel Andalusie a Levanty, žijících komunitním životem. V těchto pueblech zapustil anarchismus, který sem zanesli potulní anarchističtí propagandisté, nejhlubší kořeny. Metody anarchismu odpovídaly místním kulturním praktikám. Tyto puebla byla na konci 19. a začátku 20. století dle Bookchina (1998) nejrevolučnější oblastí Evropy a v ochotě stavět barikády a brát do rukou zbraně se s nimi mohlo měřit jedině obyvatelstvo Paříže13. Zatímco před rokem 1870 se ti více energetičtější jedinci z puebel často dávali na cestu banditismu14, později často přijímali anarchismus a stávali se „los que tenian ideas“ (těmi s myšlenkami). I když byli polovzdělanými muži, zde byli prakticky jedinými hlasy modernity. Stávali se centry diskuse ohledně náboženství, politiky, morality a vzdělávání. Řada dětí v pueblu od nich získala základy čtení a psaní. Anarchističtí militanti tvořili těsné jádro puebla a nepochybně měli značný vliv na sociální reprezentace a kognitivní rámce internalizované jeho obyvatelstvem. I když majorita puebla se nikdy aktivně nezabývala anarchistickým hnutím, mohla být tímto jádrem mobilizována ve vhodných historických okamžicích. Nechávala se strhnout do povstání, která někdy byla motivována ekonomicky, ale často bylo jejich cílem „communismo libertario“ popisované v anarchistických pamfletech15. Pro řadu z nich představovalo zejména reparto – přerozdělení půdy (Bookchin, 1998: 79-85).
Anarchistický diskurz se tak podílel na vytváření reprezentací reality a kognitivně-kulturního materiálu z něhož byly odvozovány kognitivní rámce nutné pro smysluplný výklad a utřídění reality. Na jeho základě mohli rolníci i dělníci konstruovat svou identitu, tedy porozumění svému životu, jeho orientaci a zakotvení v kolektivním kontextu. Tato identifikace s hnutím či třídou umožňovala dávat sociální realitě význam a řadě z nich „smysl života“. Použijeme-li terminologii Bergera a Luckmanna (1999), lze říci, že tento diskurz poskytoval symbolický svět legitimizující nové institucionalizované jednání. Tento symbolický svět měl nomickou funkcí a dával řád subjektivnímu chápání životní zkušenosti anarchistického proletariátu. Vytvářel sdílenou paměť do anarchistické kolektivity socializovaných jedinců a vytvářel společný rámec pro plánování jejich činnosti. Tato historie byla historií proletariátu bojujícího proti svým utlačovatelům (státu, církvi a buržoazii) s cílem ustavení libertinského komunismu v němž vykořisťování, třídy, církev i stát přestanou existovat.
Konstrukce anarchistické identity se oproti marxismu více odráží v současné praxi. Anarchismus totiž klade větší důraz na proměnu člověka již v rámci stávajícího ekonomického uspořádání než marxismus, který zdůrazňuje nutnost proměny ekonomické základny jež se pak odrazí ve změně kulturních praktik. Hobsbawm (1999: 90) tak kritizuje anarchismus za to, že změnil politiku ve „formu morální gymnastiky, přehlídku individuální či kolektivní oddanosti, sebe-obětování, heroismu či sebe-vylepšování, která ospravedlňovala svou neschopnost dosáhnout jakýchkoliv konkrétních výsledků argumentem, že jedině za revoluci má cenu bojovat“. Anarchisté skutečně aktivněji vytvářely své vlastní sociální světy již ve stávající společnosti a identifikace s hnutím měla výrazný dopad na jejich jednání. To, ale i jejich silná identifikace s anarchismem a dělnickou třídou a vymezení se vůči vládnoucím třídám, státu a církvi, je patrné na úryvku z Bookchina (1999: 48-49):

… jakmile přijali „Myšlenku“, přestali kouřit a pít, vyhýbali se nevěstincům a „očistili“ se od vulgárního jazyka. Věřili, že tyto vlastnosti jsou „neřestmi“ - ponižující pro svobodné lidi a vědomě podporované vládnoucími třídami za účelem korupce a duševního zotročení dělníků. Bylo povinností každého dělníka a zejména anarchisty, žít dle svých principů, ne je pouze prohlašovat. Prostřednictvím příkladu bezúhonnosti a důstojnosti svých každodenních životů by takoví dělníci pozvedli zbytek své třídy … ti nejoddanější anarchisté odmítali zákony, hodnoty a moralitu existující společnosti, ale přenášeli pravidla do praxe. Nevstupovali do legálních manželství. Odmítali registrovat narození svých dětí či nechávat je pokřtít. Byrokracie, stát a církev byli jejich úhlavními nepřáteli, jakémukoliv dobrovolnému jednání s těmito institucemi bylo určeno se vyhnout. Děti byli posílány do libertinských16 či odborových škol a pokud nebyly dostupné, poslali je do necírkevních škol či je učili doma. Rodiče často dávali svým dětem jména jako „Libertaria“ či „Emancipación“ a svá jména si někdy měnili na jména anarchistických hrdinů či mučedníků ... Pohrdali akumulací peněz. Peníze z loupežných přepadení bank, které se později staly poměrně častými, šly vždy do hnutí, libertinských škol a nakladatelských projektů ... Neváhali používat zbraně k ochraně svých práv či aktech odplaty vůči oficiálnímu násilí.

Instituce afinitní skupiny (groupo de afinidad) patrně hrála významnou roli v procesu resocializace v němž se z nespokojených rolníků a dělníků stávali anarchističtí militanti. Tyto malé, decentralizované a intimní jednotky byly způsobem anarchistické organizace. Poskytovali svým členům významné druhé s nimiž se mohli identifikovat a kteří jim vytvářeli nové struktury věrohodnosti. Mohli působit jako nová reálná komunita, která stvrzuje novou socializaci, a umožňuje psychickou segregaci od staré reality. Slovy Bergera a Luckmanna (1999), nová realita je v této komunitě legitimizována a stará realita je reinterpretována z pohledu legitimizačního aparátu nové reality. V těchto menších skupinách založených na blízkých osobních vztazích, přátelství, vzájemné důvěře a emocionálních poutech může resocializace probíhat velmi intenzivně. Právě na základě afinitní skupiny tak byly organizovány akční skupiny anarchistických pistoleros, které prosluly svými přepady policejních stanic, osvobozováním uvězněných soudruhů, atentáty a expropriacemi17. V takovýchto skupinách byli organizovaní mladí radikální aktivisté pro něž jediným přijatelným cílem byla sociální revoluce. Právě vědomí těchto skupin pravděpodobně působilo při vzniku Orwellovi představy o anarchistickém dělnickém militantovi s nímž se setkal při svém vstupování do milice v barcelonských kasárnách. V jeho představě je přítomna obětavost a oddanost těchto mladíků reálným i „smyšleným“ compaňeros18 a Myšlence. Stejně tak je v ní také vidět symbolická moc jíž disponovali vzdělaní členové hnutí.

Závěr
Sebeobětování se, idealismu a hrdinství anarchistů si všímají Hobsbawm, Anderson, Bookchin i Orwell. Tento idealismus vyžadoval silnou emocionální identifikaci a „anarchistické uvědomění“. Jeho síla se stejně jako síla „národního uvědomění“ mění v čase19 a v jistých časových obdobích, jako např. období sociální revoluce, může zachvátit všechny aspekty života. Podmínkou konstrukce anarchistického a třídního smyšleného společenství, s nimž se mohli identifikovat zejména rolníci, dělníci a ženy20 (které jsou zahrnuty i v předchozích dvou kategoriích), vyloučení z liberálního projektu, bylo vypracování teorie intelektuály dělnického hnutí a její šíření v socialistickém diskurzu a jeho variantách. Nutnou podmínkou tohoto šíření je existence levného tisku. V tomto diskurzu byla realita reprezentována způsobem, který umožňoval identifikaci se smyšlenou kolektivitou a mobilizaci na jejím základě. Hlavní vliv na tyto reprezentace měly „intelektuální elity“, které v dělnickém hnutí disponovali symbolickou mocí umožňující se dominantně podílet na konstrukci mechanismů vidění a třídění internalizovaných do myslí lidí. Tyto reprezentace reality pak byly stvrzovány v kolektivním praktickém a diskurzivním jednání.

Poznámky:
1 Podle této knihy je volně natočen film Kena Loache Land and Freedom.
2 Pro definici smyšleného společenství viz Anderson (2006).
4 Či dokonce ozbrojenému boji, jako tomu bylo v květnu roku 1937 v Barceloně. Přímé svědectví podává Orwell (1991).
5 Charismatické vystoupení Fanelliho v italštině a francouzštině na setkání s radikálním dělnictvem, po němž tato skupina založila madridskou sekci Internacionály popisuje její účastník Lorenzo (in Bookchin, 1998: 13).
6 K francouzským experimentům v sociálním paternalismu viz. kapitola 3 v Paul Rabinow (1995).
7 Knihkupec Pietro Perna v románu Luthera Blisetta Q, s. 414.
8 I Hobsbawm (1999) si všímá téměř naprosté absence intelektuálů v anarchistickém hnutí ve Španělsku.
9 Např. nejdůležitější anarchistický teoretický časopis La Révolte vydávaný v Paříži měl v roce 1894 náklad 7000 kusů a odebírali ho v 17 zemích světa včetně Španělska (Anderson, 2007: 72).
10 O anarchismu se ve Španělsku hovořilo jako o „La Idea“ - Myšlence.
11 Národní konfederace práce, odborová organizace kontrolovaná anarchisty. Po sloučení s Iberskou anarchistickou federací CNT-FAI. CNT měla na začátku španělské občanské války v roce 1936 asi 2 miliony členů a jediného placeného zaměstnance.
12 Dalším důležitým způsobem předávání sdělení byly písně a plakáty s velkými obrázky a jednoduchými slogany, .
13 Bookchin (1998) si na příkladu Španělska a revolucí roku 1848 všímá toho, čeho Castells (in Lupač a Sládek: 189n) na příkladu Pařížské komuny. Nejrevolučnějšími elementy byly drobná buržoazie, řemeslníci a pracovníci malých obchodů, případně masy vykořeněného rolnictva přicházejícího do měst. Tovární dělnictvo má, pokud není aktivně mobilizováno, při zapojení do tovární rutiny tendenci přijímat hierarchii, autoritu a poslušnost. Na barikádách tak stáli spíše venkovští chudí, řemeslníci, nezaměstnání, portýři, prostitutky, hospodští či číšníci, než disciplinovaný průmyslový proletariát, který však získával na síle.
14 K portrétu bandity jako lidového hrdiny bojujícího proti panstvu či mstícího se za nespravedlnosti páchané na venkovanech viz Hobsbawm (2001).
15 Marxistický historik Hobsbawm (1999) dokonce mluví o anarchismu jako populárním náboženství a sekulárním milenialismu.
16 Francisco Ferrer zakládal tzv. moderní školy.
17 Expropriace byl termín používaný pro ozbrojená přepadení bank. Toto jednání bylo v anarchistickém hnutí legitimní. Akční skupinu Francisca Sabaté Lloparta popisuje v kapitole The Expropriators E. J. Hobsbawm (2001). Tato skupina měla mezi sebou i člena, jehož pacifistické přesvědčení mu sice umožňovalo účastnit se přepadů, ale pouze neozbrojenému. Pravděpodobně nejznámější je však skupina Los Solidarios v čele s Buenaventurou Durrutim, který byl pro španělské hnutí symbolem anarchistického militanta.
18 Pojem compaňero má ve španělštině přátelštější a emocionálnější náboj než náš soudruh.
19 Viz. Brubaker (382-385) a chápání identity jako proměnlivého produktu lidského jednání.
20 V rámci anarchistického smyšleného společenství byly ženy do jisté míry emancipovanými členkami.

Literatura:
Anderson, Benedict. [1983] 2006. Imagined Communities: Reflections on the Origin And Spread of Nationalism. London: Verso.
Anderson, Benedict. 2007. Under Three Flags: Anarchism and the Anti-colonial Imagination. London: Verso.
Berger, Peter L., and Thomas Luckmann. 1999. Sociální konstrukce reality. Praha: CDK.
Bookchin, Murray. 1998. The Spanish Anarchists: The Heroic Years, 1868-1936. Oakland: AK Press.
Bourdieu, Pierre. 1992. Language and Symbolic Power. Polity Press.
Brubaker, Rogers. 2003. Přehodnocení národní identity. In: Hroch, M. (ed.). Pohledy na národ
a nacionalismus. Praha: SLON, s. 375-385.
Hobsbawm, Eric J. 2001. Bandits. London: Abacus.
Hobsbawm, Eric J. 1999. Revolutionaries. London: Abacus.
Lupač, Petr a Jan Sládek. 2007. Městská otázka a informační věk v díle Manuela Castellse. In: Jiří Šubrt. Soudobá sociologie I. Praha: Karolinum.
Rabinow, Paul. 1995. French Modern: Norms and Forms of the Social Environment.. Chicago: Chicago University Press. s. 82-103.
Wagner, Peter. 1994. A Sociology of Modernity: Liberty and Discipline. London: Routledge.

Beletrie a Filmy:
Blisett, Luther. 2006. Q. Praha: Dokořán.
Loach, Ken. 1996. Land and Freedom.
Orwell, George. 1991. Hold Katalánsku. Praha: Odeon.

David Harvey: Válka vedená bohatými

2009-01-01T12:50:00.000-08:00

(přeloženoz rozhovoru zveřejněného v Socialist Review http://www.socialistreview.org.uk/article.php?articlenumber=9655)

Uznávaný geograf David Harvey hovořil s Josephem Choonarou o vzestupu neoliberalismu a o tom, proč by měl být neoliberalismus chápán jako projekt vládnoucí třídy.

Na veřejné lekci v lednu 2006 hovořil David Harvey v londýnské School of Economics před zaplněnou halou. Představil svou knihu Stručná historie neoliberalismu. V této knize mapuje tři dekády útoků vedených globální vládnoucí třídou. Tyto útoky prováděné ve jménu neoliberalismu způsobily rostoucí sociální polarizaci, vzestup nových elit a ochuzení mnoha lidí na dně společnosti. Svou řeč skončil větou: „Pokud to vypadá jako třídní boj a cítíme to jako třídní boj, měly bychom to nazývat třídním bojem. A měli bychom tento třídní boj bojovat.“ Tato vize neoliberalismu a potřeby bojovat proti němu prochází celou Harveyho knihou. Když jsme se druhý den ráno potkali, zeptal jsem se ho proč ji napsal.

„Dvě věci jsou pro mou práci charakteristické práci jsou charakteristické. Za prvé, historicko-geografický důraz, který dávám vzestupu neoliberalismu – jeho nerovnému rozvoji na světě. Nejedná se o jednolitou historickou změnu. Neoliberalismus pracuje různě na různých místech a v různých dobách. Druhou věcí je teoretický rámec, který je založený na třídě, mechanismu odebírání nadhodnoty pracujícím v tom, co je dnes globálním kapitalistickým systémem.“
V duchu Karla Marxe Harvey vidí vykořisťování pracujících jako centrální fakt kapitalistické společnosti. Marx argumentoval, že když pracující pracují celý den, pouze část tohoto času generují hodnotu, která je vyjádřena v jejich mzdě. Zbytek času pracující vytvářejí nadhodnotu, která plyne do rukou kapitalistů a je zdrojem zisku.

Část tohoto zisku pak může být vložena zpět do produkce a umožňuje tak kapitalistům shromažďovat stále větší koncentrace strojů, materiálu a pracujících. Marx tomuto procesu říkal akumulace. Vymačkávání pracujících za účelem vytváření zisku, který je potom využit k akumulaci a budoucím ziskům ve zjevně nekonečném cyklu, je centrální řídící silou kapitalismu.

Neoliberalismu je podle Harveyho odpovědí na dvojí krizi, která se objevila v polovině 70. let. Na jedné straně kapitalisté čelili „krizi akumulace“ – kapitalistický systém stagnoval a zisky se v poměru k letům těsně po druhé světové válce snižovaly. Na druhé straně jde o velmi silný boj pracujících, který byl v 60. a 70. letech velkou hrozbou pro politickou moc vládnoucí třídy.

Ideje neoliberalismu, tedy politik, které Harvey označuje jako „deregulace, privatizace a ústup státu z mnoha oblastí sociální provize“, existovaly na okraji intelektuálního života po desetiletí. V 70. letech se však dostaly do centra dění jako odpověď na dvojí krizi. Harvey přesvědčivě argumentuje, že neoliberalismus dramaticky neuspěl při řešení krize akumulace. Přispěl ale k velkému přesunu třídní moci ve prospěch malé elity. „Mnoho popisů neoliberalismu mluví o jeho vztahu k akumulaci, ale velice málo z nich ho jasně vidí jako třídní projekt.“

Jeden z klíčových momentů vzestupu neoliberalismu, ke kterému se Harvey často vrací, se odehrál v New Yorku. Řekl mi: „Město nabylo mnoho dluhů a to z různých důvodů. Jeden z nich byla odpověď na městskou krizi v USA 60. let. Peníze byly federální vládou nality do financování vnitřních částí měst za účelem vypořádání se s rasovými problémy, nezaměstnaností atd. Z toho vzešly posílené odbory a zvýšená zaměstnanost ve veřejném sektoru.“

Ale když ekonomická krize zasáhla v 70. letech USA, zdroje federální vlády vyschly: „V tomto bodě mohlo město buď propustit mnoho pracujících, nebo si mohlo půjčit. V krátkodobém horizontu si půjčilo a bylo v tom podpořeno bankami.“ Toto půjčování bylo založeno zejména na boomu v trhu s nemovitostmi v raných 70. letech, ve kterém byla městská administrativa hodně zapojena. „Když tento trh v roce 1973 padl, město se ocitlo zranitelné vzhledem k bankéřům. To bankéři viděli jako příležitost k odstartování úderu proti městu – k jeho přetvoření podle velmi odlišného modelu. Bylo to trochu jako válka v Iráku. Do Iráku chtěli už na začátku 90. let, ale nemohli to udělat. 11. září jim pak dalo příležitost, kterou potřebovali.“

Bankéři chtěli v 60. a na začátku 70. let disciplinovat New York. Krize let 1973-75 jim dala příležitost. Zavedli průkopnický „program strukturální úpravy“ (structural adjustment programme, SAP), zbavili se řady veřejných služeb a znovuvyjednali kontrakty. Byl to plný frontální útok na obyvatele města. Potom město museli rekonstruovat, měly obrovské zájmy v hodnotách nemovitostí, zejména na Manhattanu. Toto je doba, kdy začali využívat veřejné prostředky k přestavění města podle jejich projektu.

Taktika využívání příležitostí vytvořených ekonomickými krizemi k prosazení politik volného trhu se od té doby stala vzorcem. „Titíž lidé – newyorkští investiční bankéři - byli zapojeni v krizi dluhu která zasáhla latinskou Ameriku v osmdesátých letech. Tentokrát však potřebovali federální vládu aby se za ně zaručila.“ Americká vláda, nyní vedená Ronaldem Reaganem, tak našla využití pro Mezinárodní měnový fond (International Monetary Fund, IMF), ke kterému se předtím mnozí neo-liberálové stavěli podezřívavě. Spolu se Světovou bankou pak IMF silou prosadil programy strukturálních úprav výměnou za odpuštění dluhu.

Harvey však poukazuje, že americká vládnoucí třída není jediným kdo neliberalismus prosazuje či z něj těží. „Je velmi ojedinelé aby USA intervenovali bez vnitřní podpory. Vezměte si puč vedený Augustem Pinochetem v Chile v roce 1973. Byli to vrchní chilské třídy, které doopravdy vedly převrat, a to s podporou CIA, amerických korporací a Henryho Kissingera. Když Pinochet převzal moc, byla to chilská vládnoucí třída, která ve skutečnosti protlačila neoliberální agendu.
„Nejsou to jenom Spojené státy vysávající bohatství ze zbytku světa - jsou to vládnoucí elity, které mají spolu navzájem volné vztahy a které shromažďují přebytky samy pro sebe. Někteří z nejbohatších lidí žijí v Mexiku či východní Asii.“

Ideje neoliberalismu se od roku 1970 rozšířily jako lesní požár. „Jedním z hlavolamů je, jak se tak velké množství lidí stalo přesvědčenými, že neoliberalismus je dobrá věc, když ve skutečnosti příliš nefunguje. Domnívám se, že odpověď leží v tom, že byl velmi úspěšný pro určité skupiny lidí. A to včetně těch, které kontrolují média a různé ideologické aparáty. Druhá věc je, že vždy můžete ukázat na kousek světa, kde se zdá, že se neoliberálnímu řádu daří – například na dnešní Čínu.“

Ironií ale je, že ekonomický růst obvykle přichází tam, kde vlády ignorují neoliberální doktrínu. „Máme tu tedy perverzní formu neoliberalismu, protože vlastní zájem dominuje nad teorií.“ Teorie neoliberalismu říká, že státní zásahy do ekonomiky by měly být minimalizovány, ale v praxi stát pokračuje ve hraní centrální role v ekonomikách jako je Čína či USA.

Spojené státy financují svůj ekonomický růst děláním velkých dluhů založených na přítoku kapitálu o objemu větším než dvě miliardy dolarů denně. Deficit rozpočtu a individuální dluhy domácností prudce stoupají. Jde tady o ekonomiku financovanou z dluhu. Veřiteli jsou zejména banky z východní a jihovýchodní Asie. Dokonce i válka v Iráku je financována penězi vypůjčenými z Číny a Japonska.

Čínský boom je také financován z dluhu: „Čínské banky půjčují peníze. Vláda vlastní většinový podíl ve všech bankách. Může použít některé ze svých kapitálových rezerv, aby je udržela na hladině. Ale tak jako tak je tento boom financovaný z dluhu. Na rozdíl od USA je Čína dramaticky přetvarovávána. I zde však růst přináší nové nestability. V Číně je obrovské přeinvestování. Například v deltě Perlové řeky je pět mezinárodních letišť, které soupeří mezi sebou navzájem o to, které bude středem obchodu v Pacifiku. Všechna nemohou vydržet. Když se podívate na automobilový průmysl, i zde je masivní nadkapacita. A krize v Číně bude mít hluboký dopad.“

Nestabilní růst, kterého jsme svědky v USA a Číně, neobnovil bohatství světového kapitalismu. Graf v Harveyho knize ukazuje, že se růst snižoval každou dekádu od šedesátých let minulého století. Z tehdejších tří procent ročně na dnešní 1 procento. „Původní krize 70. let byla krizí přílíšné akumulace,“ řekl Harvey. „Vládnoucí třída má obrovské problémy s nalezením dostatečně výdělečných možností investice. Tento problém ve skutečnosti nikdy nevyřešily.“

Z tohoto důvodu dnes vedle tradičních forem akumulace hraje velkou roli to, co Harvey nazývá „akumulací vyvlastněním“. Akumulace vyvlastněním znamená otevírání nových polí pro kapitalisty - například oblast zdravotnictví, státního bydlení či rušení důchodových práv, které byly dříve brány za samozřejmé. „Ale není to o zvyšování skutečného celkového objemu jmění ve společnosti. Když privatizujete bydlení, neznamená to, že reálně zvýšíte celkový počet bytů. Neoliberalismus není velmi dobrý v rozvoji zboží a služeb.“

Selhání neoliberalismu nemají pouze ekonomické dopady. Podle Harveyho vedou také k politické a vojenské nestabilitě. Jeho dřívější kniha The New Imerialism (Nový imperialismus) mapovala dlouhodobý úpadek americké ekonomické moci. Z toho plyne vzestup neokonzervativců, pravicových myslitelů okolo Bushe, kteří chtějí udržet americkou moc nad potenciálními rivaly.

Jeho nová kniha si bere na mušku neokonzervativce a zdůrazňuje jejich projekt uvnitř samotných USA. Harvey to vidí jako odpověd na likvidaci společenské solidarity prostřednictvím neoliberalismu. Neokonzervativci se snažili obnovit sociální kohezi prostřednictvím náboženského moralismu, autoritářských opatření a strachu. „Domnívám se, že něco podobného se odehrává v řadě oblastí. Když se podívate na Francii, máte zde Nikolase Sarkozyho, který je ve své filozofii velice blízký neokonům. Nebo se podívejte na některé věci, které udělal Tony Blair. Neokonzervatismus je globálním jevem.“

Zatímco neokonzervatismus je odpovědí vládnoucí třídy na sociální nestabilitu neoliberalismu, vzestup antikapitalistického hnutí je odpovědí těch ve spodní části společnosti. Harvey je rád, že nevladní neziskové organizace (non-governmental organizations, NGOs), které často hrály hlavní roli v setkáních jako Světové sociální fórum (World Social Forum), nejsou chápány jako „oficiální opozice“ k neoliberalismu: „Růst fenoménu NGO v neoliberálním období byl ohromující. Mezi těmi dvěma je jasné propojení. Jednotlive neziskovky se mezi sebou ohromně liší a některé z nich velmi obdivuji. Často jsou ale Trójskými koni pro privatizaci.“ Neziskovky mohou vstoupit do vakua vytvořeného ústupem státu z poskytovaní určitých služeb. Harvey argumentuje, že kritický přístup je nutný a že různé neziskovky mohou hrát pozitivní i negativní role. Ale obnovení třídního boje je skutečným klíčem k porážce neoliberalismu.

Nový třídní boj nebude jednoduše opakováním toho z 60tých a 70tých let, protože struktura společnosti se od té doby změnila. Podle Harveyho musí být třída vnímána jako „tekutý“ koncept: „Musíme se znovu podívat na koncepty třídní formace a reformace. Když ve své knize hovořím o obnovení třídní moc ve prospěch vládnoucí třídy, nemluvím nutně o navrácení moci do rukou stejné skupiny lidí. Dnes se jedná o jinou konfiguraci, daleko více zaměřenou na finance a služby.

„Jedna z velkých změn oproti 70tým letům je, že propast mezi vlastníky a manažery se uzavřela. Dříve byli dvěma různými kategoriemi, ale potom začali manažery platit podíly na majetku a to změnilo celou jejich psychologii. Třídní formace je nedokončený, dynamický proces.“

Harvey věří, že existují pozitivní známky zvyšující se organizce mezi zaměstnaci služeb v USA. Cituje příklady zdravotnických pracovníků v Los Angeles a dopravních pracovníků v New Yorku. Tyto boje mohou dát formu nové pracující třídě vytvořené neoliberalismem. Harvey se zajímá zejména o to, jak by se „boje ohledně akumulace vyvlastněním mohly propojit s boji více tradičního levicového druhu.“ Hnutí požadující znárodnění plynu Bolívii vidí jako jeko jeden ze zdrojů naděje.

Není zde nebezpečí nostalgie po dřívějších formách kapitalismu? „V 70tých letech zde byla silná kritika sociálního státu – jeho třídních a genderových sklonů atd. Pokud chceme zkonstruovat nový sociální systém, musíme si být vědomi jeho omezení. Další problém, kterému čelíme je celá rekonstrukce významů sociální solidarity. Margaret Thatcher argumentovala, že chce změnit duši. Musíme konfrontovat fakt, že solidarity jsou dnes daleko mělčí než dříve. To jsme mohli vidět v USA. Pravičáci jako Thomas Friedman neustále hovoří o přednostech neoliberalismu, ale když udeří hurikán Katrina ptají se, „co se stalo se solidaritou?“ Odpověď je, že solidarita je pryč kvůli tomu, že kreténi jako jako on tohle kázali. To musíme konfrontovat – jedná se o dlouhodobý projekt.“

Harvey věří, že pracující třída potřebuje svůj vlastní politický projekt aby mohla začít obnovovat svoji moc. Na otázku jak by takový projekt mohl vypadat odpovídá: „Nemohu teoreticky vyvodit jak by měl politický projekt pracující třídy vypadat. Mohou o tom mít nějaké názory, ale zakladní věcí je pro mě zapojení se do konverzace a učení se o možnostech. Musím dát svoje myšlenky do dialogu s hnutími a poslouchat co říkají.“

Základy klimatické změny

2008-06-11T06:34:00.000-07:00

PRINCIPY V POZADÍ

Věda v pozadí skleníkového efektu není těžká k pochopení či vysvětlení. Je založena na třech principech.

1) V polovině 19. století zjistili vědci v laboratoři, že každý plyn má různou kapacitu zachytit a udržet teplo. Kyslík a dusík ztrácí teplo rychle. Na druhou stranu oxid uhličitý CO2 je velmi dobrý při udržování tepla.

2) Schopnost některých plynů držet teplo je velmi důležitá pro fungování atmosféry. Umožňují slunečním paprskům projít skrze atmosféru a ohřívat zemi. Poté zabraňují teplu, aby uniklo zpět do vesmíru. Tyto plyny fungují jako sklo ve skleníku – umožňují slunečním paprskům projít dovnitř a udržují v něm teplo. Proto se tomuto říká skleníkový efekt.

3) Plyny, které jsou schopny udržovat teplo v atmosféře se nazývají skleníkové plyny. Nejdůležitějším z nich je oxid uhličitý. Existují i jiné plyny, které jsou daleko silnější při udržování tepla, ale v atmosféře jsou přítomné v daleko menším množství. Metan udrží 25x více tepla než oxid uhličitý, oxid dusný 320x.

Klimatická změna může být shrnuta ve dvou větách:

o Různé plyny mají různou schopnost udržet teplo.
o Když změníme plyny v atmosféře, změníme způsob jakým atmosféra udržuje sluneční teplo.

Je důležité vědět, že skleníkový efekt není špatná věc sama o sobě – pokud bychom neměli skleníkové plyny v atmosféře, země by byla studená jako měsíc. Skleníkové plyny jsou jako přikrývka, která nás udržuje v teple a činí náš život možným.

PROBLÉM

Celá naše ekonomika je založena na spalování ropy, plynu či uhlí. Většinu z tohoto spalování nemůžeme vidět, ale představte si každé auto na dálnici jako oheň, každou elektrárnu jako požár. My všichni k tomuto přispíváme prostřednictvím našich uhlíkově náročných životních stylů, našimi auty, vytápěním domu či leteckým cestováním.

Pokaždé, když spalujeme tato paliva (ropu, plyn, uhlí) a kácíme lesy, produkujeme více oxidu uhličitého. V roce 2005 bylo v atmosféře o více než třetinu více oxidu uhličitého (379 částic na milion, ppm) než jsme měli před počátkem industrializace (280 ppm). V roce 2035 (pokud se bude zrychlovat spalování fosilního paliva) by se tato koncentrace mohla vyšplhat téměř na dvojnásobek oproti předindustriální úrovni (550 ppm).

Spalování produkuje také další mocný skleníkový plyn - oxid dusný. Řada dalších skleníkových plynů je do atmosféry uvolňována jinými způsoby. Freony používané v ledničkách jsou sice zastoupeny v minimálním množství, jejich schopnost zadržovat teplo je však 9000x větší. Metan (25x účinnější než CO2) je uvolňován z farem, uhelných dolů a skládek.

Změna v atmosféře bude znamenat, že daleko více sluneční energie je udrženo uvnitř klimatického systému. Mezinárodní panel pro klimatickou změnu (IPCC), komise klimatických odborníků, kteří vyhodnocují a shrnují vědecké poznatky, odhadl v roce 2007, že pravděpodobná změna teploty v tomto století je mezi 1.8 a 4.0 °C s možným maximem 6.4 °C. Vědci, kteří neví o žádné době, kdy by teploty vzrostly rychleji než o 2 stupně, jen těžko mohou dělat předpovědi aktuálních důsledků pro počasí. V příštích padesáti letech však můžeme očekávat zvyšující se množství extrémního počasí. Více bouří, záplav a sucha.

Přírodní svět nebude schopen se přizpůsobit dostatečně rychle. Kolem roku 2050 by klimatická změna mohla vest k vyhnutí mezi 15 až 37% živočišných druhů pokud se teplota vyšplhá k polovině očekávaného zvýšení. Se vzrůstem o 1.4 °C korály v Indickém oceánu vyhnou. Amazonský prales je dnes na prahu své odolnosti a pouze malé zvýšení teploty by mohlo vést k jeho odumírání v důsledku vysokých teplot a nízkých srážek.

NEBEZPEČNÝ EXPERIMENT

Je vědeckým faktem, že změny v koncentracích různých skleníkových plynů v atmosféře budou mít dopady na to, jak atmosféra funguje. Jediným polem debaty je jak vážné dopady pravděpodobně nastanou. Toto je obrovský a velmi nebezpečný experiment s něčím čemu pořádně nerozumíme.

VÁHA VĚDECKÉHO NÁZORU

Přes 2,000 vědců pracuje pro OSN za účelem studia této problematiky. Toto je jedna z největších mobilizací vědeckého výzkumu, který kdy byla podstoupena. Všichni vědci se shodnou, že máme obrovský problém. V roce 1997 3,000 vědců podepsalo Prohlášení k narušení klimatu. V květnu 2001 národní vědecké akademie 17 národů podepsalo prohlášení volající k akci. Studie z roku 2005 zkoumající 928 vědeckých článků týkajících se klimatické změny zjistila, že ani jeden z nich nepopírá, že lidstvo způsobuje globální oteplování. To však rozhodně není případ českých novin.

POKUD NEBUDEME JEDNAT, PROBLÉM SE STANE DALEKO HORŠÍM

Pokud bude v roce 2050 stejně vysoký obsah oxidu uhličitého v atmosféře jako dnes, je pravděpodobný výsledek změny teploty 2 stupně Celsia. To je bod za jehož hranicí začnou určité ekosystémy kolabovat. Za tímto bodem je klimatická změna mimo dosah našich rukou a bude se zrychlovat bez naší pomoci. Uhlík a metan skladovaný v půdě a oceánech začne pronikat do vzduchu a přírodní procesy v lesech a oceánech, které zachycují oxid uhličitý ze vzduchu se zhroutí. Příkladem tohoto zrychlování může být rozpouštějící se permafrost uvolňující metan či hořící a hnijící Amazonský prales uvolňující oxid uhličitý.

KLIMATICKÁ ZMĚNA JIŽ ZAČALA

Tohle není žádná vágní hrozba v budoucnosti:

Každý z posledních 14 let patří mezi 20 nejteplejších let od doby co se začalo měřit. Každý z posledních sedmi roků (2001 až 2007) patří mezi 8 nejteplejších let. Průměrná teplota již vzrostla o 0,6 °C proti předindustriální úrovni.

Podle IPCC rostou hladiny moří o 2 mm ročně. To znamená 20x rychleji než je průměr za posledních 3000 let. Toto je způsobováno spíše v důsledku zahřívání vody a tedy zvyšování jejího objemu než v důsledků tání ledovců.

Klimatická změna má, spolu s pěstováním biopaliv a rostoucí poptávkou po potravinách (zejména v Číně), vliv na rostoucí ceny potravin. Např. výnosy rýže se snižují o 15% s každým stupněm navíc. Dalším negativním vlivem jsou častější sucha a bouře, které mají v některých částech světa za následek hladomory. Podle IPCC byly „intenzivnější a delší sucha“ sledovány na velké části planety. Podle pojišťovny Munich Re se počet extrémních počasí všeho druhu od roku 1950 zpětinásobil.

Mořský led v Arktidě se scvrknul na nejmenší rozlohu, která kdy byla naměřena. Téměř všechny světové ledovce ustupují, permafrost na Aljašce a Sibiři se začal rozpouštět.

Podle Světové zdravotnické organizace umírá ročně 150,000 lidí v důsledku klimatické změny, vzhledem k tomu, že choroby se šíří rychleji ve vyšších teplotách.

OMEZOVÁNÍ KLIMATICKÉ ZMĚNY JAKO PRIORITA

Podle George Monbiota musí být omezování klimatické změny projekt, který postavíme na vrcholek našich priorit. Pokud nezvládneme tento problém, nezvládneme ani ostatní. Máme pouze krátké období v kterém můžeme planetě zabránit aby se nás zbavila. Musíme zabránit, aby teplota vzrostla o více než 2 °C vzhledem k před industriální úrovni, což znamená o 1.4 °C vzhledem k současnosti. To znamená stabilizovat koncentraci skleníkových plynů v atmosféře na ekvivalentu 440 částicí oxidu uhličitého na milion (ppm). To v bohatých zemích znamená omezení emisí o 90%. Vzhledem k tomu, že uhlík vypuštěný do atmosféry v ní zůstává 200 let je 30 % šance, že jsme možnost udržet se pod zvýšením teploty o 2 stupně již propásli. Proto je nutné jednat co nejdříve. Čím dříve začneme jednat, tím efektivnější omezení skleníkových plynů bude.

Zdroje:
Network for Climate Action http://www.networkforclimateaction.org.uk/
Monbiot, George. 2007. Heat: How We Can Stop the Planet Burning. London: Penguin Books Ltd.

Manuel Castells: Neo-Anarchismus

2008-04-30T10:36:00.000-07:00

(Přeloženo z anglického překladu (http://www.negations.net/?p=114). Původně vyšlo v katalánských novinách La Vanguardia 25. května 2005)

Nežijeme v éře konce ideologií, ale znovuzrození těch, které rezonují v současnosti. Toto je případ anarchismu, o kterém si jeho hrobníci dlouho mysleli, že je mrtvý. Zdá se však, že dnes, vyjadřujíce se novými způsoby, si anarchismus udržuje excelentní zdraví v sociálních hnutích, která všude raší z hloubky odporu vůči stále více destruktivnímu globálnímu sociálnímu řádu.

Stačí sledovat debaty uvnitř hnutí proti kapitalistické globalizaci, abychom zaznamenali převahu anarchistických principů, jako jsou sebe-organizace a odmítnutí státu ve všech jeho formách (”que se vayan todos!” (Všichni musí odejít! – pozn. př.).

A zatímco staří levicoví intelektuálové, zejména v Latinské Americe, stále opakují zprostředkovávající fráze hnutí, lidové sympatie tíhnou směrem k volně organizovaným a z velké části samosprávným vzorcům mobilizace a diskurzu, jak bylo dokázáno na posledním sociálním fóru v Porto Alegre.

Podobně, autonomistická perspektiva, která je tak blízce spojená s anarchismem, má velmi silnou přítomnost v teoretickém a politickém terénu. Michael Hardt a Toni Negri artikulují tento postoj, stejně jako skupina magazínu Multitudes, která je přímým dědicem francouzského Května '68. (Poslední kniha Hardta a Negriho se také jmenuje Multitude a má velmi vysoký prodej na Amazon.com)

Ačkoli organizovaných anarchistů je málo - například noviny španělské CNT mají přibližně 6000 odběratelů a je zde přibližně sto tisíc členů CGT, odborů které řadím do libertinské tradice - principy proti-státnosti, mezinárodní solidarity, individuální svobody, a svobodného sdružení jsou společné jinak velmi různorodým hnutím (od barcelonských squatterů, přes ekvádorské "psance" a argentinské "piqueteros", k italským autonomistům). Tito všichni sdílejí závazek emancipace dosažené bez delegování moci na profesionální politické zprostředkovatele.

Co je zdrojem nové mohutnosti anarchismu, který se jeví jako ideologie pro 21. století, zatímco marxismus se zdá uzavřen v tom jež právě skončilo? Síla ideologií (jejichž mýty jsou ahistorické) záleží na historickém kontextu. A mojí hypotézou je - v rozporu s všeobecným názorem - že anarchismus předběhl svou dobu.

Pronikavá ideologie v raných dnech dělnického hnutí (První Internacionály), od Andalusie a Katalánska po carské Rusko, francouzské Charte d’Amiens a Chicago, místo zrození Prvního máje, organizovaný anarchismus nepřežil represe kterými trpěl pod kapitalismem i komunismem. Jeho zranitelnost byla zejména důsledkem toho, že identifikoval národní stát jako hlavního nepřítele pravě v tom momentu, kdy se stát stával centrem a principem sociální organizace. 20. století bylo stoletím národního státu.

Klasický anarchismus zahrnoval široké ideologické spektrum, od Stirnerova neredukovatelného individualismu, přes Proudhonův sociální kooperativismus, až po Bakuninův a Kropotkinův libertinský komunismus. Inspiroval společenské boje v kontextech tak rozdílných jako byly Machnova rolnická revoluce v Rusku, městská sociální hnutí v Mexiku ve dvacátých letech 20. století, či zárodek sociální revoluce o niž se španělští a katalánští anarchisté snažili v průběhu první fáze občanské války.

V tomto rozmanitém ideologickém proudu, který přijali a za nějž bojovali miliony lidí, je centrální myšlenka: úplné osvobození od hlavního zdroje útlaku - státu. A to v době, kdy se nacistické-fašistické, stalinistické a liberálně demokratické válečné stroje ozbrojovali k tomu, aby vyhladili jeden druhý a užívaly při tom státu ke kontrole co největšího možného počtu lidí. A přesto, státní vítězství, ať už pod jakoukoliv vlajkou, vedlo ke krizi o půlstoletí později. Komunistické vlády byly neschopny vstřebat to co Marx zamýšlel aby vstřebaly: rozvoj produktivních sil. Důvodem bylo to, že informační technologická revoluce se nemohla odehrát bez společnosti, která je informovaná - to znamená autonomní na státu. A kapitalismus ve své expanzivní dynamice globalizoval sám sebe a tudíž podkopal základy národního státu, na kterém spočíval politicky. Ekonomika se stala globální, stát zůstal národní, a společnost - mezi těmito dvěma, opuštěná státem a vydaná napospas globálním fluktuacím - se stala ve zvýšené míře ukotvená v lokálním.

Nebo se transformovala v kolekci individuí, v níž každý má své vlastní zájmy a plány. Výsledkem bylo to, že mnoho lidí, zejména mládež, která ještě musí napsat svou ideologickou stránku, přestalo věřit politikům. Ale ne v politiku jako takovou, ne v jinou politiku. Tak zatímco mocnosti zaujímají pozice v složitém vztahu mezi globalizací a národním státem, přežití a odpor se vynořuje z jedince a lokality: jinými slovy, z materiálu z něhož je konstruována anarchistická ideologie.

Velkým problémem anarchismu bylo vždy usmíření osobní a lokální autonomie se složitostí každodenního života a produkce v průmyslovém světě na vzájemně závislé planetě. A zde se technologie stává větším spojencem anarchismu než marxismu. Místo velkých továren a gigantických byrokracií (materiální základně socialismu) operuje ekonomika ve zvyšující se míře prostřednictvím sítí (materiálním základu organizační autonomie). A místo národního státu kontrolujícího území máme městské státy řídící výměnu mezi územími. Toto vše je založeno na Internetu, mobilních telefonech, satelitech a informačních sítích, které umožňují lokální-globální komunikaci a přepravu na celoplanetární úrovni. Toto není pouze moje interpretace. Je to též explicitně přítomno v diskurzu sociálních hnutí, jak dokumentuje poslední kniha Jeffreyho Jurise na toto téma. I zde vidíme volání po rozložení státu a konstrukci autonomní sociální organizace založené na jedincích a afinitních skupinách - debatujících, volících a jednajících prostřednictvím interaktivní sítě komunikace. Je to utopie? Ne, to je ideologie. Zvažte rozdíl: utopie předem zpodobňuje vyžadovaný svět. Ideologie dává tvar praxi. S utopií člověk sní. S ideologií bojuje. Anarchismus je ideologie. A neo-anarchismus je nástroj boje, který se jeví přiměřený pro potřeby sociální revolty ve 21. století.

Dobrá, jeden ze dvou nástrojů: zatímco anarchismus křičí "ani boha, ani pána!" jako to dělal vždy, jeho hlavní konkurent v rebelii proti globálnímu kapitalismu prohlašuje: "Bůh je mým jediným pánem!". Tváří v tvář neovladatelnému globálnímu kapitalismu a socialismu spokojujícímu se s odchodem do důchodu, povstává odpor z neslučitelných protikladů mezi fundamentalismem a neo-anarchismem.

Manuel Castells je jedním z vůdčích intelektuálů a sociologů současnosti. Zabývá se zejména informační společností, komunikací, sociologií města a sociálními hnutími. Jeho hlavním dílem je trilogie Informační věk: ekonomika, společnost a kultura, v níž rozvinul široce uznávanou teorii společnosti sítí. Podle citačního indexu sociálních věd byl za období 2000-2007 pátým nejcitovanějším akademikem v sociálních vědách a nejcitovanějším akademikem v oblasti komunikace